Prožily jsme spolu více než 22 let, během kterých mě Andy trpělivě vedla koňským světem. Někdy jsem byla spolupracujícím žákem, jindy jsem nechtěla chápat ani tolerovat, co mi ukazuje. Po jejím odchodu jsem postupně pochopila mnohé, co mě učila a i to, že právě ona mne přivedla na mou autentickou cestu, respektive ukázala mi, kudy jít sama k sobě.

Tento příběh nebude o jejím životě, dvacetdva let se do blogu nevejde, to by bylo na knihu. Chci napsat o jejím odchodu.

Možná to není populární téma, nicméně vím, že každý, kdo má zvíře, řeší dříve nebo později situaci s jeho odchodem. Pro většinu lidí je to těžká situace, často jim odchází velmi blízká bytost, která je bezpodmínečně milovala celý svůj život.

Hodně z nás pochybuje, kdy je ten správný čas nechat zvíře odejít, aby netrpělo. Řeší, zda by jejich kamarád chtěl ještě být s nimi nebo už chce jít. Není jednoduché to poznat a u některých mých kamarádů jsem taky zpětně pochybovala, zda mé rozhodnutí nechat je uspat, přišlo ve správný čas. U Andulky mě to napadlo mnohokrát, ale v ten poslední den jsem si byla jistá.

Andy odešla ve 24 letech a zhruba od 15ti let ji zlobily klouby. Artróza postupovala pomalu, ale neúprosně, i přes fyzioterapie, doplňky stravy a speciální krmení. Ve 22 letech se přidal Cushingův syndrom, takže přišla ještě trvalá medikace. Ano, péče o starého koně může být časově i finančně velmi náročná. Měla jsem štěstí, že jsem našla úžasnou a spolehlivou pomocnici, která mě několikrát týdně mohla vystřídat v péči. Andulka denně chodila s další starší klisnou do výběhu, s námi na procházky na ruce, naučily jsme se jí ulevovat masážemi a jemným cvičením přes pamlsky. Ona sama si naši péči užívala a dávala najevo, jak je ráda, že je s námi, i přes stárnoucí a často bolavé tělo. Ostatně já jí dala slib, že se o ní postarám až do konce a dělala jsem maximum, aby byla co nejvíc v pohodě.

Zlom přišel po náhlé smrti její výběhové kamarádky. Andy to vzdala. Ještě dva měsíce jsme se snažily, vrátit jí chuť do života. Několikrát jsem přemýšlela, jestli to má ještě smysl. Její stav byl jak na houpačce, jeden den šla s chutí a skoro nekulhala, další odmítala udělat krok a rozešla se až po přemlouvání. Opakovaly se situace, kdy si lehla, nemohla vstát a muselo se jí pomáhat. Také úprava kopyt, kterou koně pravidelně potřebují, byla z důvodu špatné hybnosti kloubů velmi složitá.

Pak přišel den, kdy jsem opravdu poznala, že je její čas. Byla ve výběhu a když jsem jí chtěla odvést domů, odmítla udělat krok. Stála tam ztuhlá, bolavá a cesta zpět do boxu nám místo obvyklých 5ti minut trvala, s pomocí dobrot, skoro hodinu. Ten den jsme byli ve stáji celá rodina a shodli jsme se, že tento stav je pro ni utrpení. Všichni se s ní rozloučili a já u ní zůstala a čekala na veterinářku. Mezitím přijela i má pomocnice, která s námi chtěla být až do konce. Než přijela, byla jsem s Andulkou sama a řekla jsem jí, že už nechci, aby dál trpěla a že ji nechám odejít. Bylo vidět, že se jí po tom sdělení velmi ulevilo. Prostě jsme  obě věděly, že už je čas.

Přijela veterinářka, Andulku prohlédla a potvrdila, že není na co čekat. Když jsem Andulku naposledy vyvedla ze stáje, vykouklo z mraků podvečerní slunce jakoby chtělo posvítit na její poslední cestu. Bylo to citlivé, důstojné, klidné a Andulka odešla s hlavou v mých dlaních. Cítila jsem její poslední výdech a i přes obrovskou bolest a slzy jsem byla neuvěřitelně vděčná, že nám oběma bylo umožněno její odchod takto prožít.

Vím, že nás naše intuice vede vždy správnou cestou a jen si máme dovolit jí poslouchat. Při odchodu zvířete je možné použít healing, který dokáže zvíře před smrtí uklidnit. Zároveň nám náš kamarád může před svým koncem chtít něco sdělit. V tom, se svými aktuálními zkušenostmi, vnímám velké možnosti týkající se komunikace se zvířaty.

Andulčin příběh mi stále potvrzuje, že intuice a láska nás v životě může provést každou situací.